Tak jsem tě objal naposled...

Čtyři dny strávené s osobou, se kterou jsem strávil roky ve svém osamoceném životě stačili k tomu, abych se od ní odpoutal, nicméně v jejím náručí asi zůstala i moje sebeúcta, protože od té doby pozoruju enormně sebedestruktivní chování... V místě kde žiju už mi na ničem nezáleží, s lidma se tu nebavím, nic tu pro sebe nedělám, jenum tu na konci světa hniju a na místo, které je pro mne maximálně perspektivní se stále dostávám jen v myšlenkách. Opravovali mi dva zuby, až v 17 se mi v tlamě objevili první dirky a snad proto, že mi přátelé přáli ať to nebolí jsem dostal strach, že to bolet bude. Posilněn ibalginem a panákem suchého ginu na lačno jsem se vydal k zubaři... Dva přesně mířené šlehy prokainu mi tlamu samozřejmě spolehlivě umrtvili, takže největší bolest z celého 45minutového zákroku jsem cítil při kontaktu trubičky se vzduchem a jazyka. Přišlo mi trochu trapné, že jsme se na doktora usmíval když mi vrtal a brousil zuby, ale nebylo zbytí. Dával jsem to za vinu příliš přátelským přátelům a faktu, že já nevěděl, že oni neví, že já nevím bude-li to bolet. Se vším možným v tlamě jsem si vzpoměl na sentinely z Matrixu a tak úsměv polevil až zhruba po půlhodině umrtvení, což zubař komentoval slovy: "pořádně otevřeme!"... To cosi šedavého co mi do vybroušených zubů natloukl v ordinaci mi vypadalo už cestou domů a přišel paradox: bojím se si vyčistit zuby, aby mi nevypadaly... Zajímalo by mne, zda-li to někdo dočetl až sem... Snad časem.