Je mi 17, jsem mladý. Celý život mám před sebou... blah, blah...
Jsem ošklivý, zvrácený, líný, demoralizovaný a bez špetky sebeúcty. Dodělal jsem základku v naději, že SŠ bude něčím lepší, že se možná nebudeme učit zbytečné věci a že i spolužáci zmoudří... Hluboké zklamání vedlo k tomu, že jsem se ve škole (IT) dozvěděl, že před monitorem svůj smysl života nenajdu... Začal jsem ho tedy hledat a jinde... A hledat jsem začal tam kde to znám nejlépe a jsem si nejjistější - na internetu. Brzy na tom jsem našel stránku, která se tvářila jako plná lidí mě podobných, což je užitečné, protože lidé mě podobní budou řešit podobné problémy a budou mít nějaké zkušenosti, které by mohli sdílet... Zažádal jsem si tedy o registraci a bum, neschváleno. Jeden, resp. jedna ze členů se bála, že vzhledem k mojí geografické pozici bych se mohl chtít registrovat proto, abych ji v reálném světě snad nějak ublížil... Online jsem ji ubezpečil, že tomu tak není a podmínkou registrace se stalo osobní setkání. A tak jsem na onu osudovou schůzku šel. Pěkné místo, hřbitov na kopci, obrovský portál, kamenné sochy... Sedl jsem si na lavičku a čekal... Blížila se ke mně postava a já tušil, že to bude ona, protože byla stejně nevýrazně oblečena jako já... Je nás totiž snazší šatit než živit... Ten den jsme se až do západu slunce procházeli a vyprávěli si o sobě, věděl jsem, že mezi ně patřím. Ze všech lidí, které jsem znal mi ona byla za jedno odpoledne úplně nejblíž...
Já byl v prváku a ona ve čtvrťáku, ona měla přítele a já byl nevyšukaný ajťáček... I přes to jsme spolu trávili dost času, chodili jsme po keškách a vysedávali v čajovně. Cítil jsem, že jsem konečně našel někoho s kým si chci mít co říct a taky jsem měl. Rozuměli jsme si a to i přes to, že já moc dobře věděl, že z toho nikdy nic víc nebude, nešlo mi o něco víc, měl jsem totiž skutečnou přítelkyni, která mne brala takového jaký jsem byl. Do té doby jsem si nebyl jistý, zda-li někoho takového vůbec najdu. Byly to nádherné chvíle....
Ona úspěšně odmaturovala. Nebudu lhát, sobecky jsem si přál aby se tak nestalo a ona ještě rok zůstala se mnou na konci světa. Poslední den co tu byla jsem ji vzal na oběd a řekl jí, že mi bude chybět... Její odpověď mi dodnes dodává sílu... Řekla mi: "Uč se, ať nerupneš, byl bys tu o rok déle". Odjela daleko, domů a od té doby jsem ji v podstatě neviděl. Zůstal jsem sám, na konci světa se 3 roky průmyslovky na krku. Vzpomínky na krásné chvíle s ní mi bohužel nepřináší flashbacky radosti ale utrpení. Utrpení z toho, jaký je můj život dnes. Čajovnu zavřeli a samotnému se mi po keškách běhat nechce... Často i se slzou v oku hledím na měsíc, protože vím, že se díváme na stejný měsíc. Snad ani ona na mne úplně nezapomněla a snad já ty dva zbývající roky přežiju a dostanu svobodu, nebo něco, co mi pomůže zapomenout...
Trpím každý všední den, každé ráno a každý večer. Trpím za svou opovážlivost nahlížet do post-maturitní budoucnosti. Kéž by mne někdo alespoň svou přítomností v mém prázdném životě zachránil... Měsíc mi září do oken a spolu s monitorem ozařuje mou posmutnělou tvář, právě teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat